Byla jednou jedna Červená karkulka... Asi všichni tuto pohádku znají. Nabízíme krátké a netradiční zamyšlení nad jednotlivými postavami a jejich rolemi.
Napadlo mě, že i my jsme takovými Červenými karkulkami, které jsou vyslány na cestu. Posílá nás Bůh. Tak jako Karkulka dostává od maminky jen dobré rady, ale jinak je ve své vůli svobodná, tak i my jsme obdrželi rady, jak a kudy jít, ale zda se jimi budeme řídit, je na nás. Karkulka se dobrých rad nedrží a dává tak prostor vlkovi. My tím, že opouštíme dobré rady, dáváme též prostor zlému. Nyní však nechme Karkulku si hrát s motýli a podívejme se na postavu babičky. Ona je cílem cesty a smyslem cesty je vykonat něco pro ni. Kdo tedy může být babičkou našeho života? Je to opět Bůh. On jediný je cílem našeho žití a jen to, co vykonáváme pro Něj, má smysl. Ve své lásce nás nechává pro něj něco vykonat, aby nás povýšil. Bůh je tedy matkou i babičkou.
To, co se však děje v pohádce dál, je šokující. Vlk sežere babičku! Že by Zlý přemohl Boha? Při pohledu na Krista, visícího na kříži, nás mohou napadnout podobné myšlenky, ale příběh pokračuje dál. Přichází Karkulka a je taktéž sežrána vlkem. Babička a Karkulka sdílejí stejný osud, tak jako i Kristus sdílel život a smrt spolu s člověkem. Přes bezvýchodnost situace pohádka pokračuje dál.
Objevuje se myslivec, který párá vlkovi břicho a vysvobozuje Karkulku i s babičkou z jeho útrob. Kdo je oním myslivcem, který přináší záchranu a znovunabytí života? Je to opět Bůh. Jen Bůh ve všech svých podobách je naším Původcem a Stvořitelem, který nám dává svobodu a vysílá nás na cestu, kde je sám cílem, smyslem a na níž je naším Zachráncem a Spasitelem.
Je zajimavou skutečností, že tak jako Karkulka nebyla ušetřena bolestného sežrání vlkem, ani nás Bůh neušetří bolestných skutečností našeho života – On však je s námi a s námi jimi prochází – On ví.
