Po těžké operaci ledvinových kamenů mě napůl mrtvého dovezli na pokoj, uložili na postel a zapojili infuzi. Více v textu :-)
Po těžké operaci ledvinových kamenů mě napůl mrtvého dovezli na pokoj, uložili na postel a zapojili infuzi. Spánek nepřicházel, přestože se již schylovalo k večeru. Ve vedlejším pokoji hlasitě debatovali pacienti po lehčí operaci. Sestra někam odešla, vždyť jistě má toho mnoho, přišla do noční služby. Po chvíli se byla na mě podívat. Viděla, že mam bolesti, dala mi lék. Pak zase odešla a dlouho nepřicházela.
Dostavily se kruté bolesti, nemohl jsem se hýbat, tekla mi infuze a měl jsem vývod z ledviny. Bolesti stoupaly. Vzdychal jsem, volal, ale nebylo nikoho, kdo by mi pomohl. Opět přišla sestra a dala mi dalši lék, protože viděla, že mi je do zoufaní.
Šla zavolat lékaře. Přišel. Noční službu měl právě pan primář. Píchl mi nějakou silnou injekci a bolesti pomalu ustoupily.
V bolestech jsem si vzpomněl na Pannu Marii na Kalvárii, když její Syn trpěl, byl žíznivý, jeho tělo se svíjelo v bolestech od bičování a připevněný rukou a nohou. A ona? Dívá se, vidí bolesti a nemůže pomoct. Žíznit! - A ona mu nemůže svlažit ústa. Krvácí a ona mu nemůže ošetřit rány, utřít oči zalité potem a krví. Přemýšlel jsem, jaká je bolest v bezmocnosti, když matka nemůže pomoct trpícímu dítěti, ale pouze spolu s ním trpět - být mu blízko a spolu s ním poručit ho nebeskému Otci.
Přitom okolí bylo tupé a bezcitné. Na to jsem myslel s Pannou Marií, když přicházela krize a já jsem byl hotov vyskočit z postele a nějak se zbavit bolestí. No ona - Maria - byla při mně a přivolala mi pomoc a východisko.
P. Kováčik, SVD
